Zdroj: Ždanov, A. A.: O umění. Praha: Orbis, 1950. (http://sorela.cz/web/articles.aspx?id=17):A. A. Ždanov - Za vysokou ideovost literatury
[
strany v originále: 23–63]
Zpráva sekretáře Ústředního výboru VKS (b)
A. A. Ždanova o časopisech „Leningrad“ a
„Zvězda“, r. 1947Soudruzi!
Z rozhodnutí Ústředního výboruje vidět, že největší chybou časopisu „Zvězda“ je to, že propůjčil své stránky literární „tvorbě“ Zoščenka a Achmatové. Myslím, že zde nepotřebuji citovat Zoščenkovo „dílo“ „Dobrodružství opice“. Zřejmě jste je všichni četli a znáte je lépe než já. Smysl tohoto Zoščenkova „díla“ je v tom, že líčí sovětské lidi jako darmošlapy a mrzáky, lidi hloupé a primitivní. Zoščenka vůbec nezajímá práce sovětských lidí, jejich snahy a hrdinství, jejich vysoké společenské a morální kvality. Toto thema u něho vždycky chybí. Zoščenko jako měšťák a vulgární člověk si zvolil za stálé thema přehrabování v nejnižších a malicherných stránkách všedního života. Toto hrabání v malichernostech všedního života není náhodné. Je vlastní všem vulgárním měšťáckým spisovatelům, k nimž náleží i on. Kdysi o tom mnoho řekl Gorkij. Pamatujete se, jak Gorkij na sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934 označil, s odpuštěním, „literáty“, kteří nevidí dále než na špínu v kuchyni a v lázni?
„Dobrodružství opice“ nepřesahuje u Zoščenka rámec jeho obvyklého spisování. Toto „dílo“ se dostalo do zorného pole kritiky jen jako nejcharakterističtější vyjádření všeho záporného, co je v Zoščenkově literární „tvorbě“. Je známo, že od svého návratu do Leningradu z evakuace napsal Zoščenko řadu věcí, které jsou charakteristické tím, že nedovede nalézt v životě sovětských lidí ani jediný kladný jev, ani jediný kladný typ. Stejně jako v „Dobrodružství opice“ si Zoščenko navykl vysmívat se sovětskému všednímu životu, sovětskému řádu, lidu, a zakrývá tento výsměch maskou prázdné zábavnosti a chatrné humoristiky.
Jestliže se pozorně začtete a vmyslíte do povídky „Dobrodružství opice“, zpozorujete, že Zoščenko uděluje opici úlohu nejvyššího soudce našich společenských řádů a nechává ji, aby dělala kázání sovětským lidem. Opice je zde představována jako jakýsi princip rozumu, kterému je určeno dávat lidem známky z chování. Zobrazení života sovětských lidí, úmyslně pokřivené, karikované a vulgární, potřeboval Zoščenko, aby mohl do opičích úst vložit mizernou, otrávenou antisovětskou sentenci o tom, že je lépe žít v zoologické zahradě nežli na svobodě, a že se v kleci volněji dýše nežli mezi sovětskými lidmi.
Je možno v morálním a politickém pádu klesnouti níž, a jak mohou Leningradští strpět na stránkách svých časopisů takovou hanebnost a nemravnost?
Jestliže „díla“ tohoto druhu jsou sovětským čtenářům předkládána časopisem „Zvězda“, jak slabá musí být bdělost Leningradských, vedoucích časopis „Zvězda“, když je v něm možno otiskovat díla, otrávená jedem zoologického nepřátelství vůči sovětskému řádu? Jen literární spodina může tvořit podobná „díla“ a jen lidé slepí a apolitičtí je mohou prosazovat.
Slyšel jsem, že tato Zoščenkova povídka byla předčítána na všech leningradských estrádách. Jak muselo zeslábnout ideologické vedení v Leningradě, když se mohly stát podobné věci!
Zoščenkovi se podařilo proniknout i s jeho odpornou morálkou na stránky velkého leningradského časopisu a zařídit se tam se vším pohodlím. Ale časopis „Zvězda“ je orgán, který má vychovávat naši mládež. Může však tento úkol splnit časopis, který poskytl útočiště tak vulgárnímu a nesovětskému spisovateli jako je Zoščenko?! Což redakce „Zvězdy“ nezná Zoščenkovu fysiognomii?!
Vždyť přece docela nedávno, začátkem roku1944, byl v časopise „Bolševik“ podroben přísné kritice pobuřující román Zoščenkův „Před východem slunce“, napsaný na vrcholu osvoboditelské války sovětského lidu proti německým uchvatitelům. V tomto románě Zoščenko obnažuje svou vulgární a nízkou dušičku, dělá to s rozkoší, vychutnává to, snaží se ukázat všem: Podívejte se, jaký jsem darebák!
Těžko by se v naší literatuře našlo něco odpornějšího, nežli ona „morálka“, kterou Zoščenko hlásá v románě „Před východem slunce“, kde zobrazuje lidi i sebe sama jako hnusnou, chlípnou zvěř, která nemá studu ani svědomí. A tuto morálku předkládal sovětským čtenářům v té době, kdy náš lid krvácel v neslýchaně kruté válce, kdy život sovětského státu visel na vlásku, kdy sovětský lid přinášel nesčetné oběti pro vítězství nad Němci. A Zoščenko, opevněn v Alma-Atě, v hlubokém zázemí, tenkrát ničím nepomohl sovětskému lidu v jeho zápase s německými uchvatiteli. Zcela právem byl Zoščenko veřejně spráskán v „Bolševiku“ jako paskvilista a vulgámí spisovatel, cizí sovětské literatuře. Tenkrát se vykašlal na veřejné mínění. A neminuly ještě ani dva roky, neoschl dosud inkoust, kterým byla napsána recense v „Bolševiku“, když týž Zoščenko triumfálně vjíždí do Leningradu a začíná se volně procházet po stránkách leningradských časopisů. Je ochotně otiskován nejen ve „Zvězdě“, ale i v časopise „Leningrad“. Ochotně a pohotově mu byly dány k disposici divadelní sály. Dokonce je mu umožněno zaujmout vedoucí místo v leningradské odbočce Svazu sovětských spisovatelů a mít aktivní úlohu v literárních záležitostech Leningradu. Proč umožňujete Zoščenkovi, aby se procházel v sadech a zahradách leningradské literatury? Proč stranický aktiv Leningradu, jeho spisovatelská organisace připustila tato hanebná fakta?!
Veskrze prohnilá a zkažená společensko-politická a literární fysiognomie Zoščenkova se nevytvořila teprve v poslední době. Jeho současná díla naprosto nejsou náhodná. Jsou jen pokračováním celého onoho literárního „dědictví“ Zoščenkova, které má svůj počátek v dvacátých letech.
Kdo byl Zoščenko v minulosti? Byl jedním z organisátorů literární skupiny tzv. „Serapionových bratří“. Jaká byla Zoščenkova společensko-politická fysiognomie v době organisování „Serapionových bratří“? Dovolte, abychom se informovali v časopise „Litěraturnyje zapiski“, č. 3 z roku 1922, v němž zakladatelé této skupiny vyslovili své kredo. Mezi jinými zpověďmi je zde otištěno i Zoščenkovo vyznání víry v článku, který se jmenuje „O sobě a o ledačem jiném“. Zoščenko, nestydě se nikoho a ničeho, veřejně se obnažuje a zcela otevřeně vyslovuje své politické, literární „názory“. Poslyšte, co říkal:
„A vůbec, být spisovatelem, je velmi obtížné. Řekněme, tuhleta ideologie… Dnes se od spisovatele požaduje ideologie… Je to pro mne tuze nepříjemná věc…“
„Jakoupak, řekněte sami, mohu mít „přesnou ideologii“, jestliže mne neláká ani jedna strana tak, jak je?“
„S hlediska organisovaných straníků jsem člověk bez zásad. A sám o sobě řeknu: nejsem komunista, ani eser, ani monarchista, ale prostě Rus a k tomu politicky nemorální…
Dám vám čestné slovo – dodnes nevím, no, dejme tomu, Gučkov… V které straně je Gučkov?Ale čert ví, v které je straně. Vím, že není bolševik, ale zda je eser nebo kadet, to nevím a nechci vědět… atd. atd.
Co říkáte takové „ideologii“, soudruzi? Uplynulo dvacet pět let od té doby, kdy Zoščenko otiskl tuto svou „zpověď“. Změnil se snad od té doby? Není to vidět. Za dvacet pět let se nejen ničemu nenaučil a nejen se nijak nezměnil, ale naopak s cynickou otevřeností zůstává dále propagátorem bezideovosti a vulgárnosti, bezcharakterním, nesvědomitým literárním darebákem. To znamená, že Zoščenkovi se dnes stejně jako tenkrát nelíbí sovětský řád. Jako tenkrát, stejně tak i dnes je cizí a nepřátelský sovětské literatuře. Jestliže se Zoščenko přesto v Leningradě málem stal koryfejem literatury, jestliže ho vychvalují na leningradském Parnase, nezbývá než podivit se tomu, jakého stupně nenáročnosti, nedostatku zásad, nevybíravosti a skromnosti dosáhli lidé, razící cestu Zoščenkovi a zpívající na něho chvalozpěvy!
Dovolte, abych uvedl ještě jednu ilustraci k fysiognomii tzv. „Serapionových bratří“. V týchž „Litěraturnych zapiskach“ č. 3 z r. 1922 druhý serapionovec Lev Lunc se také pokouší dát ideologický základ onomu zhoubnému a sovětské literatuře cizímu směru, který představovala skupina „Serapionových bratří“. Lunc píše:
„Shromáždili jsme se ve dnech revolučního, ve dnech silného politického vypětí. Kdo není s námi, je proti nám! říkali nám zprava i zleva – s kým jste tedy vy, Serapionovi bratři – s komunisty nebo proti komunistům, pro revoluci nebo proti revoluci?“
„S kým jsme tedy my, Serapionovi bratři? Jsme s poustevníkem Serapionem…“
„Příliš dlouho a trapně řídila veřejnost ruskou literaturu… My nechceme utilitarismus. Nepíšeme pro propagandu. Umění je reálné jako sám život a jako sám život nemá cíle a smyslu, existuje proto, že nemůže neexistovat.“To je úloha, kterou Serapionovi bratři vykazují umění, berouce mu ideovost, společenský význam, hlásajíce neideovost umění, umění pro umění, umění bez cíle a beze smyslu. To je právě propagování shnilé apolitičnosti, měšťáctví a vulgárnosti.
Jaké důsledky z toho vyplývají? Jestliže se Zoščenkovi nelíbí sovětský řád, máme se tedy my přizpůsobit Zoščenkovi? My přece nebudeme měnit svůj vkus. Nebudeme přece měnit svůj způsob života a svůj řád podle Zoščenka. Ať se změní on, a jestliže se nechce změnit – ať se klidí ze sovětské literatury! V sovětské literatuře není místa pro prohnilá, prázdná, vulgární díla bez ideovosti.
(Bouřlivý potlesk.)Z toho vycházel Ústřední výbor, když přijal usnesení o časopisech „Zvězda“ a „Leningrad“.
Přecházím k otázce literární „tvorby“ Anny Achmatové. Její díla se v poslední době objevují v leningradských časopisech v rámci „rozšířené reprodukce“. Je to stejně podivné a nepřirozené, jako kdyby dnes někdo začal znova vydávat díla Merežkovského, Vjačeslava Ivanova, Michaila Kuzmina, Andreje Bělého, Zinaidy Gippius, Fedora Sologuba, Zinovjevé-Annibalové atd. atd. – t. j. všech, koho naše pokroková veřejnost a literatura vždycky považovala za představitele reakčního tmářství a renegátství v politice a umění.
Maxim Gorkij kdysi řekl, že desetiletí 1907-17 zasluhuje název nejhanebnějšího a nejméně nadaného desetiletí v historii ruské inteligence, kdy se po revoluci r. 1905 značná část inteligence zřekla revoluce, zapadla do bahna reakční mystiky a pornografie, prohlásila za svůj prapor odmítání veškeré ideovosti, zastírajíc své renegátství „krásnou“ větou: „A já jsem spálil vše, před čím jsem se skláněl, sklonil jsem se před tím, co jsem spalova1.“ Právě v tomto desetiletí se objevila tak renegátská díla, jako Ropšinův „Kůň bledý“, díla Vinničenkova a jiných desertérů z tábora revoluce do tábora reakce, kteří pospíchali, aby pošpinili ony ideály, za které bojovala nejlepší, pokroková část ruské společnosti. Na světlo vystupují symbolisté, imaginisté, dekadenti všech odstínů, kteří se zřekli lidu a prohlašovali za svůj program thesi „umění pro umění“, kteří hlásali neideovost v literatuře, zakrývajíce svůj ideový a morální rozklad honbou za krásnou bezobsažnou formou. Všechny je spojoval zvířecí strach před blížící se proletářskou revolucí. Stačí připomenout, že jedním z největších „ideologů“ těchto reakčních literárních směrů byl Merežkovskij, nazývající blížící se proletářskou revoluci „přicházejícím Chámem“ a vítající Řijnovou revoluci se zvířeckým vztekem.
Anna Achmatova je jednou z představitelek tohoto reakčního literárního bahna, neuznávajícího ideovost. Patří k tzv. literární skupině akméistů, která vyšla svého času z řad symbolistů, a je jednou z praporečnic prázdné, neideové aristokraticko-salonní poesie, absolutně cizí sovětské literatuře. Akméisté tvořili nejindividualističtější směr v umění. Hlásali theorii „umění pro umění“, „krásy pro krásu samu“, nechtěli ani slyšet o lidu, o jeho potřebách a zájmech, o veřejném životě.
Podle svých sociálních pramenů to byl šlechticko-buržoasní směr v literatuře v oné periodě, kdy byly dny aristokracie a buržoasie sečteny a kdy se básníci a ideologové vládnoucích tříd spěchali skrýt před nepříjemnou skutečností do nadoblačných výšin a mlh náboženské mystiky, do malicherných osobních zážitků a přehrabování ve svých mělkých dušičkách. Akméisté, stejně jako symbolisté, dekadenti a ostatní představitelé rozkládající se šlechticko-buržoasní ideologie, byli hlasateli úpadkovosti, pesimismu, víry v záhrobní svět.
Thematika Achmatové je veskrze individualistická. Rejstřík její poesie je omezen až do ubohosti – je to poesie rozčilené paničky, zmítající se mezi budoárem a modlitebnou. Základním thematem jsou milostně-erotické motivy, pro míšené s motivy smutku, stesku, smrti, mystiky, osudovosti. Pocit osudového zániku pocit, blízký společenskému vědomí vymírajících skupin, pochmurné tóny předsmrtné beznaděje, mystické zážitky spolu s erotikou – to je duchovní svět Achmatové, jedné ze střepin rozbitého světa staré šlechtické kultury, „starých dobrých časů Kateřiny Veliké“, které nenávratně zmizely ve věčnosti. Někdy je jeptiškou, někdy zase děvkou, správněji děvkou i jeptiškou, která mísí smilstvo s modlitbou.
„Ale přísahám ti při andělské zahradě,
přísahám ti při zázračné ikoně
a při dusnu našich horkých nocí…“
(Achmatova „Anno Domini“)To je Achmatova se svým maličkým uzoučkým osobním životem, malichernými zážitky, nábožensko-mystickou erotikou.
Poesie Achmatové je zcela vzdálena lidu. Je to poesie k zániku odsouzených horních deseti tisíc starého šlechtického Ruska, kterým nezbylo nic jiného než vzdychat po „starých dobrých časech“. Statkářské dvorce z dob Kateřiny se staletými lipovými alejemi, vodotrysky, sochami a kamennými oblouky, skleníky, milostnými besídkami a zvetšelými erby na vratech. Šlechtický Petěrburg; Carskoje Sělo; nádraží v Pavlovsku a ostatní relikvie šlechtické kultury. To všechno zmizelo v nenávratné minulosti! Úlomkům této vzdálené, lidu cizí kultury nezbývá už nic jiného, než se uzavřít v sobě a žít přeludy. „Všechno je vydrancováno, zrazeno, prodán“ – píše Achmatova.
O společensko-politických a literárních ideálech akméistů psal jeden z vedoucích představitelů této skupinky, Osip Mandelštam, nedlouho před revolucí:
„Lásku k organismu a organisaci sdílejí akméisté s fysiologicky geniálním středověkem…“„Středověk, určuje podle svého specifickou váhu člověka, cítil a uznával ji v každém naprosto nezávisle na jeho zásluhách…“„Ano, Evropa prošla labyrintem kultury, jemné jako krajkovina, když se abstraktní bytí, osobní bytí, ničím nezkrášlené, oceňovalo jako hrdinství. Odtud pochází ona aristokratická intimita slučující všechny lidi, tak cizí svým duchem „rovnosti a bratrství“ Velké revoluce“… „Středověk je nám drahý, protože měl v nejvyšším stupni cit pro meze a přehrady“… „Ušlechtilá směs rozvážnosti, mystiky a cítění světa jako živé rovnováhy nás spřízňuje s touto epochou a vede k tomu, abychom čerpali sílu z děl, která vznikla na románské půdě kolem r. 1200.“V této Mandelštamově zpovědi jsou rozvinuta přání a ideály akméistů. „Zpět ke středověku“, to je společenský ideál této aristokraticko-salonní skupiny. Zpět k opici, přizvukuje jí Zoščenko. Mimochodem, akméisté i Serapionovi bratři pocházejí od společných předků. Společným zakladatelem rodu byl u akméistů i Serapionových bratří Hoffmann, jeden ze zakladatelů aristokraticko-salonního dekadentství a mysticismu.
Proč bylo náhle nutno popularisovat poesii Achmatové? Jaké má vztahy k nám, sovětským lidem? Proč je nutno propůjčovat literární tribunu všem těmto úpadkovým a nám nesmírně cizím literárním směrům?
